THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejvíce budou následující řádky nejspíše říkat znalcům plzeňské rockové scény, i když samozřejmě nelze vyloučit, že o některých jménech slyšeli i mnozí další. Pro vznik a existenci MAELSTRÖMu (který sám sebe nazývá „metalovou skupinou“) měly zásadní význam dvě plzeňské kapely, které už pohltila historie. Speed metalová REA SILVIA, z níž vzešlo téměř kompletní nástrojové obsazení MAELSTRÖMu, a XANTIPA (svého času u mě upřímně bodovala výrazným rockovým hitem „Hazo“), jejíž zpěvák Vasil Koban se v nové formaci ujal mikrofonu. A jak už to tak chodívá, sotvaže kapela našla ten správný název (podle všeho při četbě prací E. A. Poea), ukula několik skladeb a vybudovala si celkem slušné „info“ zázemí (myšleny zejména internetové stránky), už už se hrne do světa „šoubyznysu“. Zkušenosti na to má, což o to, ale to přece jen ještě neznamená úspěch. A už vůbec se o tom nedá soudit na základě tří skladeb, které obsahuje její stále ještě poměrně čerstvé promo CD. Neboli, jestliže MAELSTRÖMu bude stačit, když jeho nové tři skladby shrnu jako sice metalové, nicméně jaksi nevýrazně a šedivě metalové, jakoby již poměrně dlouho ležely kdesi ve skladu (prostřední „Ikarus“ mi před ušima stále přehrává brněnský TITANIC, který s podobnými, nicméně výrazně invenčnějšími prostředky, bodoval na sklonku domácí komančské vlády), tak prosím ano, beru svá slova zpět. Ale velmi silně o tom pochybuji. Čili, jak praví klasik, pánové, znovu a lépe. A uvidí se.
Obyčejný metalový materiál obyčejné domácí metalové kapely v obyčejně krátkém provedení. Což obyčejně neznamená nic moc pozitivního.
3,5 / 10
Vasil Koban
- zpěv
Petr Farkaš
- kytara
Jirka Presl
- kytara
Vašek Zelenka
- baskytara
Jirka Svatoš
- bicí
1. Nečekej
2. Ikarus
3. Správnej směr
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.